Leden 19th, 2011

Ve vedení firmy by měly být alespoň tři ženy

Úterý, 04 Leden 2011 00:00

(Převzato z elektronického archivu Mladé Fronty DNES spravovaného společností NEWTON Media, a.s. – http://mfdnes.newtonit.cz)

Datum: 21.12.2010

Autor: Kateřina Hovorková

Zdroj: Mladá fronta DNES

Rubrika: Ekonomika – zaměstnání

Patří mezi neúspěšnější ženy v Česku, procestovala svět, žila v Hongkongu, v Kanadě, v Japonsku, Rusku, Brazílii. Je uznávanou topmanažerkou v personalistice a bojovnicí za práva žen. Rostya Gordon-Smith však považuje za nejdůležitější práci výchovu svých dětí.

Je dost lidí, kteří jsou schopní, něco umějí, ale nedokážou to prodat. Právě jim radí nová kniha Úspěšně s kůží na trh. „Je pro lidi, kteří nejsou úplně spokojeni, vědí, že jim život utíká a že mají na víc. Je pro ty, kteří se chtějí ve svém životě posunout,“ říká jedna z autorek Rostya Gordon-Smith. „Nejdůležitější je stanovit si pevné hodnoty. Každý si musí dobře promyslet, jaký chce být, jak chce působit na lidi, co chce dokázat.“ * Poznala jste mnoho národů. Jak jsou na tom Češi s hodnotami?

Myslím, že je tu hodně lidí, kteří je mají. Stejně jako jinde na světě i tady patří k těm nejdůležitějším rodina, přátelství, bohatství, kariéra, krása, vzdělání, mír, láska… Když lidem řekněte, že si z těchto osmi hodnot mají vybrat jen tři, je mezi nimi skoro vždy přátelství, mír a rodina. Důvodem, proč společnost není dokonalá, i když má hodnoty, je to, že je lidé nedodržují a že je vnímá každý jinak.

* Jaké jsou vaše nejdůležitější hodnoty? Řídila jste se jimi vždy?

Pocházím z obyčejné rodiny z Vysočiny a často jsem doma slyšela věty jako „Pro dobrotu na žebrotu“ a podobně. Žádné velké hodnoty jsem neměla. Pak jsem v roce 1969 emigrovala do Velké Británie. Obdivuji tu zemi. Demokracie je tam uvnitř, v lidech. Po těžkých začátcích jsem se dostala na univerzitu v Londýně a potkala tam svého muže. Fascinovala mě jeho obrovská tolerance a schopnost naslouchat lidem. A tak jsem s ním na tom svém, myslím dobrém základu, který mi dali rodiče a prarodiče, začala budovat hodnoty – rodinu, víru, přátelství -a těch se stále držím.

* Jste věřící?

Byla jsem ateistkou. Nechápala jsem, jak mohou lidé věřit a jak mohou náboženství potřebovat. Ale manžel byl pracovně vyslán do Brazílie, kde jsme se stali členy sportovního klubu. Seznámili jsme se tam s řadou skvělých lidí, velmi vzdělaných, z nichž většina byla v Církvi Ježíše Krista svatých posledních dnů. Začali jsme se tedy o církev zajímat a posléze jsme do ní vstoupili. Víra nepřijde hned, musíte najít takzvané svědectví. Ke mně přišlo meditací a modlitbami. Díky víře mám pocit neuvěřitelné jistoty, dokonce větší, než když něco vidím na vlastní oči. Náboženství samo o sobě z vás nedělá lepšího člověka, to určitě ne, ale náboženství spojené s dodržováním hodnot – to je ten klíč.

* Kolik zemí jste s manželem vlastně procestovala?

Nejprve jsme byli v Brazílii. Narodil se nám tam první syn. Pak jsme se vrátili do Velké Británie, kde jsem porodila další dva syny. Po pár letech jsme jeli do Kanady, poté jsme se stěhovali doHongkongu. Tam se narodil čtvrtý syn a já dostudovala magisterské studium. S dětmi jsem byla doma jedenáct let. Potom nás cesta vedla do Japonska, pomáhala jsem tam založit školku pro handicapované děti cizinců. Funguje dodnes. Opět jsme se vrátili do Hongkongu, kde jsem začala pracovat v oblasti lidských zdrojů. Sledovali jsme tam také listopadovou revoluci. Dostala jsem ohromnou chuť vrátit se po dvaceti letech domů. Ještě jsme ale předtím stihli pobýt nějakou dobu v Německu a v Rusku.

* Kdy jste se tedy vrátila domů? Vzala jste s sebou celou rodinu?

Vzala, poprvé v roce 1992. Tři první synové češtině celkem rozumějí, ten čtvrtý i mluví, studoval tu pár let. Vyprávěla jsem jim pohádky o české přírodě aměstech, vymýšlela jsem si různé historky z Česka, tak se těšili, až to uvidí na vlastní oči.

* Co vás po návratu domů nejvíce překvapilo?

Ohromilo mě množství závisti a pomluv. Lidé tu neustále upouštějí kapky jedu, nemají silné vnitřní já. Kdyby ho měli, nenapadlo by je někoho pomlouvat nebo mu ubližovat. Ale také jsem tu potkala úžasné lidi, u nichž jsem našla podporu a přátelství.

* Jste známou bojovnicí za práva žen, za to, aby se ženy objevovaly i na vysokých manažerských postech. Ale jeden průzkum ukázal, že po budování kariéry touží jen devět procent žen.

To mě nepřekvapuje. Ženy tu mají špatné podmínky pro budování kariéry. Muži je nepouštějí mezi sebe a ani těch pár žen, které ve vedení podniků náhodou jsou, jim nepomáhá. Není ve společnosti mnoho těch, které se chtějí drát do vysokých funkcí, všechno obětovat a bušit hlavou o zeď. Podle posledních šetření jdou schopné ženy raději podnikat, než aby postupovaly na firemním žebříčku. Mohou si totiž samy zorganizovat čas a styl řízení.

* V českých firmách nebývá v top managementu žádná žena nebo jen jedna. Snad se to těmi diskusemi o rovnosti zlepší.

Poslední průzkumy ukazují, že jedna žena v topmanagementu se podřídí mužské většině. Když jsou tam dvě, tak proti sobě často bojují, čímž ženskému elementu opět nepomáhají. Teprve když jsou tři, tak z nich firma dostane to, co v nich opravdu je, a přinášejí do byznysu ženskost – komunikaci, empatii, timemanagement.

* Co byste chtěla v otázce rovných příležitostí žen dokázat?

Ženy jsou frustrované, protože mateřství se nebere jako něco hodnotného. Už to, že se tomu říká mateřská dovolená, je trapný vtip. Děláme velkou chybu, když mateřství zastrkáváme někam do rohu a nemluvíme o něm v souvislosti s prací. Co s námi udělají děti, od nichž matky po šestinedělí odejdou do práce a na toaletě v kanceláři odsávajímléko, aby ho pak poslaly DHL domů své au-pair? Je to barbarství. Nedivme se pak, až nám tyto děti řeknou, že nám nechají píchnout uspávací injekci, protože už nám v šedesáti letech nebudou platit doktora.

* To jsou silná slova.

Ale je to tak. Mateřství je jedna z nejtěžších samostatných prací. Musí být lépe ohodnocena – peněžně nebo daňově. Přála bych si, aby mateřství a výchova dětí dostaly po celém světě ohodnocení, které si zaslouží. Získáváme tím řadu znalostí. Proto ženám říkám: neoddělujte to, co jste se naučily s dětmi, a využijte to v další práci, umíte skvěle plánovat čas, umíte dokonale vyjednávat – když dokážete vysvětlit vřískajícímu pětiletému chlapci, aby se utišil, zvládnete i generálního ředitele. Vypadám jako super žena, ale moje nejdůležitější práce byla vychovávat děti a ta práce ještě neskončila.

* Ve knize píšete, že hodnoty nestačí jen mít, člověk je musí i dodržovat…

Ano. Díky tomu víme, jak se budeme chovat, máme vysoké sebeuvědomění a můžeme dělat rozhodnutí. Dodržováním hodnot eliminujeme počet rozcestí, která se nám na životní cestě objeví a která nás mohou od našeho cíle odvést.

* Člověk s pevnými hodnotami působí na okolí sebejistě a důvěra v jeho schopnosti, v jeho práci roste. Je to tajemství úspěchu?

Musíte se oddat své myšlence, držet se jí a mít silné vnitřní já. Nesmíte mít to krátké vedení, které se od bodu nula k bodu varu zvedne za dvě sekundy. Někdo do vás omylem strčí a vy začnete rovnou hrubě nadávat. To je specialita Čechů, nikde jinde ve světě jsem to neviděla. To je špatně, člověk pak působí velmi nevyrovnaně. Takovým chováním se nikdo k úspěchu nedostane. Šéf s pevnými hodnotami dává jasně najevo, co si k němu mohou podřízení dovolit a přes co vlak prostě nejede. Neztrácí čas neovladatelnými emocemi a boji, ale ví, kam směřuje. Nejhorší je náladový šéf, u kterého nevíte, s jakou se probudí.

*** Ženy jsou frustrované, protože mateřství se nebere jako něco hodnotného. Už to, že se tomu říká mateřská dovolená, je trapný vtip. Je to jedna z nejtěžších prací.